[ home ] 



::: FULLMOON rozhovor se SAMUEL RECORDS




SMEKÁM PŘED PRACÍ VŠECH MAMINEK

Jsou lidi, kteří se vyznačují tím, že mají „srdce na dlani“. Jistě, dneska je to klišé, kýč jako bič nebo alespoň je tu všeobecná tendence to tak vnímat, nikdo už nevěří na velké příběhy, nikdo nepřizná velké emoce. Jen báby, co čtou močopudné časopisy, ale ty se spíš sebedojímají nad televizním barvotiskem, který je tak protikladný vlastním životům. Honza Klouček aka Samuel Records se nad sebou nedojímá, ale má širokou duši, do které chce pojmout všechny věci, které má rád. A že jich není málo. Další ze solitérských vydavatelů, který kromě vydávání desek tvoří originální fanzin a donedávna řval ve známé fastcorové bandě Lahar.

SERIALABEL: SAMUEL RECORDS – HONZA KLOUČEK TEXT MAXIM STAŘÍK FOTO Jana Kloučková Kudrnová (nulajedna.cz)

Při rozhovoru s takovými lidmi se většina lidí neubrání jistému pocitu nepatřičnosti, protože je napadne: ten kluk to moc prožívá... Jenže co je moc a co je málo? „Nevedu rád chytrý řeči o změně světa, raději se snažím něco dělat sám se sebou a pomáhat tomu, čemu věřím. Což se mi střídavě daří, i nedaří.“ Anebo: „Jsem naprosto normální kluk (v mém věku chlap).“ Jak jsou ty stupňovací přídavná jména: Nejvíc rodinný typ z hardcore scény, kterého znám. Něco jako Čurby, pořadatel Obscene Extreme. To vám hlava nebere... „Žiju tedy současností – chodím do práce, jsem táta, kámoš svý ženy a fenky Sinatry ... a mám strašně rád vinylový desky a hardcore (nebudu jmenovat všechny styly, který pod tímhle slovem vnímám, ok?), grindcore, punk a snad i jazz nebo americkej folk.“ Tenhle rozhovor chtěl začít slovy: „Díky za zájem a zdravím čtenáře Full Moonu.“ To ale neprošlo, nerad bych z téhle rubriky dělal Nad dopisy diváků. Takže jsem mu dal ještě jednu šanci, a co myslíte? „Hned v úvodu musím říct, že si nejsem jistej, jestli se k Vám do časopisu úplně hodím. Nejistoty ale nechám stranou.“ No, a pak už to přestala bejt legrace.

Jak se tak dívám na tituly vydané Samuel Records... ... tak jsou tam hudebně veliké skoky.

Čím to je? Širokým hudebním záběrem a lidskou stránkou. S každou kapelou se znám osobně a dá se říct, že jsem nikdy nevydal nikoho, s kým bych se v určité etapě nesešel na „jedné lodi“. Poslouchám hodně rozdílné muziky, ale vždycky si ji vybírám podle určitých měřítek. Nemám problém poslechnout si grindcore a pak třeba country. Všechno jsou to svým způsobem okrajové žánry, na špičky hor se moc netlačím. Pojítko? Mám rád podivíny a lidi, kteří mají svůj názor a dělají věci jinak. Nepotřebuju vydávat, jen abych „vydával“ další a další desky.

Takže jsi spokojený se svou „prací“? Se Samuel jsem teď v bodě, kdy o labelu přemýšlím víc než kdy jindy. Uvidím, co bude, ale letos prvně cítím, že se strašně moc věcí změnilo. Nejen ve mě, myslím celkově. Vem si, kolik kapel jezdí turné, kolik vychází nových desek a bootlegů starých osvědčených klasik (jakým vydavatelským počinem můžeš trumfnout bootlegové desky Charles Bronson nebo Quicksand na LP´s?), všeho je nadbytek a rád bych dělal věci tak, aby to dávalo smysl nebo to vnášelo teplo do jinak chladného a frigidního světa. Třeba jen mě a pár dalším nadšencům. Nedělám Samuel jako práci a ani jsem to tak nikdy neměl. Což je dobře, a na druhou stranu i špatně (hlavně z časového hlediska). Mám velkej respekt k lidem, kteří udrží tu hranici poctivého „řemesla“ a realizují své sny místo toho, aby je zabíjeli v nudných pracích. Zároveň vím, že to není jednoduché. Obdivuju taky chlapy od rodin, který jsou jako z kamene a „z vody vaří jídlo“.

Přežívá ve mě jistej model hardcore/punku, se kterým žiju, a tou představou se řídím. To je další z proměnných v mé rovnici spolupráce se skupinama. Mnohdy jsem řešil, jestli je to nebo ono košer. Teď a do budoucna budu brát, jak na mě skupina zapůsobí svou prací, kam chce směřovat, a pokud se stoprocentně shodneme, jsme na startovní čáře. Víceméně mi jsou už „fuck“ kapely, který se cpou do televize, rádií – tedy co se vzájemné spolupráce týče. Každej máme svou cestu, to plně respektuju, ale já nechci ztrácet čas tím, abych někoho přesvědčoval nebo se dohadoval. Já to mohu vidět jedním úhlem pohledu, ostatní druhým a ideální je, když se to v nějakém bodě protne. Myslím, že se tomu říká „konsensus“? Vždycky nejde najít stejnou řeč, to je jasný.

Nechceš vydávat jen další a další desky – takže budeš dělat vinyly? Nebo omezíš výrobu? Sám si kupuju už jen vinyly a ruším i CD sbírku. Ty prachy dám raději na vydávání zinu, desek a nebo si za to nakoupíme uzenej tempeh. Tímhle směrem chci směřovat i Samuel Records. Vycházet budou jen vinyly, nejspíš pouze singly a zine How Can Limo Kid Kill Your Dreams?, který dělám s dlouholetým kamarádem Romanem Lárišem (xJesusesx). Není to asi dvakrát ekologicky korektní (vinyl + papírový ziny), ale tyhle média mám prostě rád a miluju energii v punkových zinech i deskách. Což se může v době stahování z netu zdát jako zpátečnické, ale já v tomhle směru zpátečník jsem. Co se zinu týče, hodně mě povzbudil strejda naší malé Aničky Vitamín a jeho kamarád Míra Adamčík. Vitamín je i rovnoprávným členem naší punkové redakce a má hlas v zastupitelstvu zinu. Mimochodem mám i fenku Sinatru, Vitamín má fenku Blondýnu a kamarád Černoch má pěknýho kocoura – fenky a on spolu dělají psí label Dog Lovers Records. Lidská jména v D.L. nefungujou a řídí se jen svým zvířecím instinktem. Právě vydali singl Austina Lucase a pracuje se na EP švédských „umea punx“ The Epidemics a pražských emo oldschool pardech Remek. Oboje na 7“EP a nákladech 120 kusů. Proč singly? Samuel Records je malá ryba. Na EP mohu našetřit, vydat ho a prodat. Na velké desce kapela pracuje třeba rok i víc, tam je třeba, aby se tomu label věnoval na plný úvazek a nezazdil to.

Vinyly a singly – myslíš že to je způsob, jak se vyhnout nadprodukci? Nebo že to něco zaručuje? Není to jen fetišizace? Zaručuje to pouze to, že desky jsou dělaný s láskou, třemi psy, který to mají rádi.

Každý má pro to trochu jiné vysvětlení, ale Malárie i Piper records jsou podobně stylově nevyhranění, rigidní pojetí je jím cizí... Co to je rigidní pojetí?

Rigidní pojetí je to, které uznává uzavřené mantinely a nikdy za ně ani nenahlídne, jakkoliv je mi jasný, že i absolutní svoboda může být zvráceným způsobem rigidní... Potom jsem hodně “rigidní” s nepřekonatelnýma mantinelama v hlavě, co se některých věcí týče. V hardcore/punku jsem rigidní možná ještě o kousek víc. Neznamená to, že nejsem otevřený nebo mám v oblibě dogmatismus.

Budeme muset začít těmi mantinely v hardcore/punku. Nevěřím omezujícím úsečkám, i když v sobě mám nějaký etický kodex, jak to říct, puzení k pravdě... Taky nemám rád mantinely a osobně mám problém s autoritama. Myslím si, že všechny zdi a úsečky si můžeme stavět jen sami ve své hlavě (neměli to někde použitý i Lvmen? :)). Lidi by se měli vzdělávat, učit se a udržovat si všeobecný přehled. Každej vzdělanej člověk se svou hlavou a životním stylem má větší předpoklad k tomu, aby se postavil politikům – psal petice, podporoval nevládní organizace a byl aktivní. Jedna z mých oblíbených skupin měla ve svém textu „Vzdělání bez další akce je k ničemu“. Pro člověka svázaného podporou, minimální mzdou nebo sociálním nátlakem je to těžší a svou ekonomickou situací je velice snadno manipulovatelný. Nikoho tím teď nepovyšuji nad druhého, to je jen fakt, který vidím kolem sebe. Nenechat se „semlít“, udržovat si svoje názory a šířit je dál – v tom vidím pravou sílu. Je smutný, že pro hodně lidí jsou odrazovým můstkem drby, co někde zaslechnou, nebo považují za seriózní informace ty ze seznam.cz. Snažím se být aktivní a být příkladem i oporou své dceři. Nic není jen černé nebo bílé, jsou i barvy a odstíny. Pravda je však jen jedna.

Které informace považuješ za „seriózní“? Snažím se zachovat si zdravej selskej rozum, matematiku, ve které? platí, že 1+1 jsou 2. Koukám se kolem sebe, sleduju alternativní i komerční média, tisk, blogy, čtu knížky. Je třeba trénovat šedou kůru mozkovou.

Ale zpátky k hardcore punku. Každý si pod tím pojmem můžeme představovat něco jiný?ho, ale v určitých bodech bychom se měli sejít všichni, i když budeme rozdílný lidsky i co se hudebního vkusu týče. K mému hardcore/punku patří vegetariánství, ekologie – snaha žít život v souladu s přírodou a zvířaty, sociálně kritickej postoj ke špatným věcem ve společnosti, antisexismus a antifašismus. Jsem proti jak?ýmkoliv dogmatům a jednostranným pohledům.

vNesnažím se bejt „true“ hardcorista. Pracuju sám na sobě a to bez jakéhokoliv povyšování nebo vyzdvihování vlastního ega – na to kašlu. Etický kodex? Nějaký asi mám, ale hlavně bych chtěl být slušnej člověk, kterej se jednou nebude muset stydět sám před sebou a svýma blízkýma. Nemusí to být za každou cenu spojovaný se slovem hardcore/punk. Zdá se mi, že to slovo je v poslední době zbytečně používaný i v nesmyslných souvislostech.

Zbytečně používaný? Co je punkového na tom, že kapely hrajou na velkých festivalech, mají manažery, vizážisty, nemají problém vystupovat v televizi. Na své MySpace profily by si tyhle party měli dát raději nálepku „alternativní rock“ než punk/hardcore. Lidi, pro který je hardcore/punk vším, to může vadit a oprávněně. Hardcore jde dělat téměř na koleně, bez spolupráce s mainstream firmama. Mně je sympatickej model Dischord, Ebullition labelů nebo Hardware Records, P.Trash, Thrash Bastards, či Hometown Caravan. Tam vše funguje i bez marketingových nesmyslů a to je inspirativní. Všechno je propojený a ozubený kola do sebe zapadají, tak to mám být.

Takže ta hranice je daná zapojením se do... Nechci teď na nikoho ukázat – to je on a chyťte si ho, jen si myslím, že pokud kapela má manažera a dělá věci způsobem jako normální rockový skupiny, pak je férový nepoužívat slovo „punk/hardcore“.

A není divné už to, když má punková kapela MySpace profil? Na téma MySpace jsem se jednou pokusil udělat v How Can Limo Kid Kill Your Dreams? anketu, která sice byla zajímavá, ale názory na tohle téma byly značně rozdílný. Můj názor? MySpace byl jednou z věcí, která nebyla v hardcore/punku zcela korektní, podobně jako kdysi internet, CD´s nebo mobilní telefony, atd. Dneska si na to nikdo ani nevzpomene a to, co nastartoval MySpace, naprosto rozjel Facebook. Tam jsou asi všichni. Na MySpace účtu jsem nebyl pěkně dávno a na Facebooku jsem se ani neregistroval, stačí mi email.

Dá se říct, které kapely jsou pro Samuel records ty nejdůležitější? Každá asi něčím jiným, každá je jinej příběh... Za zásadní desky na Samuel považuju: Suffer a jejich Shut Up And Suffer, tím to vlastně všechno začalo. Lidsky jsme s klukama stále kamarádi, ale hudebně jdeme každej jinam. Franklin Lakes, to byla zase první kapela mimo ČR a první vinylovej počin na Samuel. Naprosto úžasná kapela, milý lidi a podlampový hráči – ega mají pod nulou. Stále fungujou a je možný, že se naše cesty opět sejdou. Vlastně jsme se o tom i bavili. His Another Fall – skvělá kapela, která to ale zabalila rychleji, než prodala první desku. Idiot Savant vs. Whos My Saviour – I.S. je kapela obrovského sympaťáka Ronnyho, kterého jsem potkal na jednom německém koncertě Suffer. Začali jsme se kamarádit a vydrželo nám to dodnes. Zároveň mi otevřel dveře do východoněmecké grindcore scény. Idiot Savant, Whos My Saviour a Wojczech, tyhle kapely mám strašně rád naživo a hlavně lidsky. Lahar/Idiot Savant – v Lahar jsem řval a doba, kdy vyšel split s Idiot Savant byla úžasná, podobně jako split Lahar/Gride. Hele, začal jsem o tom psát, ale vlastně o každé desce by se dalo něco říct. Žádné desky nelituju – škoda jen, že hodně nahrávek vyšlo na CD´s, možnosti byly omezené. Abych byl upřímnej, možná mě mrzí, že jsem nedal víc energie do Austinovi desky Common Cold. To považuju za nejlepší desku na Samuel Records. Zmínit musím i Landmine Spring a dobu, kdy jsem vydal první lisované CD na Samuel – Ride. Nikdy nezapomenu na tu radost, jak jsem přinesl, s dětskou naivitou, krabičku cédeček vonících novotou na jejich koncert s Fugazi v pražské Lucerně.

Počkej, co to znamená „nedal víc energie“? Že jsem desku nevydal sám a víc se tomu nevěnoval. Austin je skvělej člověk, muzikant a my jsme se potkali v jeho začátcích. (Neprošvihněte jeho listopadovej koncert v Akropoli.) Po bitvě je každý králem a já jsem tomu tenkrát beztak dal, co jsem mohl. Zpětně bych u Austina víc zariskoval. Čas jde bohužel vrátit jen v Červeném Trpaslíkovi.

Počítám, že jsi taky organizoval koncerty... Koncerty jsem začal dělat, protože jsem chtěl vidět oblíbené kapely. Většinu jsem dělal s kamarádem Korkem a potom s Janou. Dělali jsme Wojczech, Rot, See You In Hell, Quattro Stagiony, Gride, Antichrist, Drechsflegel, Kevorkian, Landmine Spring, Suffer, Svině!, Esgmeq, Short Fuse, Austina Lucase, Arana Epochala a spousty dalších. Velice rád a často vzpomínám na píseckou Palubu a dobu, kdy jsme 3/4 Lahar bydleli v jednom baráku, kde žil i mistr Váchal (Když u nás spali Short Fuse, ukazoval jsem jim Váchalův Krvavý román a hádejte, odkud je motiv jejich posledního trika?) Skvělá doba a pokud bych měl uvést zásadní místo, se kterým mám spojený svůj hardcore/punk, potom by to byla určitě Paluba. V té době jsme dělali koncerty společně a ve vzduchu bylo něco strašně silnýho a pěknýho. Na Palubě hrála většina kapel, co jsem vydal.

Fenomén Gride. Čím jsou tak zvláštní? Myslíš, že hraje velkou roli ta opravdovost a celý kontext věcí, které dělají mimo kapelu? Rozhodně. Navíc jsou naprosto skvělý lidsky a mají největšího zpěváka široko daleko + nejrychlejšího bubeníka. Hrají dlouho, mají skvělý texty a měli splitko s Mrtvou Budoucností. Status „legendy“ mají zaslouženě! A jejich koncerty jsou skvělý. Mám rád i Dezinfekci bratří Maxíků a Pájův projekt Ucházím (punková kapela s výbornejma textama a hrubou muzikou, ve který je skloubenej underground s punkem, hardcorem i metalem. Až mě mrazí, když je poslouchám.). Doufám, že jednou uvidí „vřískot“ i naše malá Anička.

Opačný případ jsou The Mood. Skvělá muzika, chycený kontext, vlastní pořadatelská crew, aktivní společenství, ale ty zahraniční výboje ani ohlas u nás neodpovídá kvalitě hudby... The Mood jsou strašně milý lidi a jako kapela mě hrozně baví. Vždycky jsem se jim snažil pomoct (i do budoucna budu). Případ kapely, která je pilná jako Ferda Mravenec, ale její nosiče se přesto neprodávají, jak by měly. Jsou hodně nedoceněný. Kde je chyba, nevím. Svoje fans mají a ty jsou jim věrný, naše rodina mezi ně taky patří. (Podobně na tom budou i brněnský šviháci My Dead Cat, další skvělá kapela.) Ty chceš srovnávat Gride a The Mood? Promiň, to nejde.Viděl jsi někdy, kolik nadšených fans se sejde v kotli na Obscene Extreme? O tom se může všem „melodickým“ kapelám jenom zdát.

Ne, nechtěl sem srovnávat The Mood a Gride, spíš to položit na opačnou stranu stolu a ukázat, jaký je záběr punkového labelu. Jaktože „melodické“ kapely nemají takový kotel jako grindové? Nebudu psát, že Gride hrajou čistokrevný grindcore. Muzika Gride je originální, je to orchestr, a když vezmu právě ten „grind“, tak já ho mám rád právě pro energii a sílu uragánu. Vždycky mě vlna hluku čapne za pačesy, „vypne hlavu“ a jsem v transu. Miluju tu energii. Cloumá to se mnou a svazuje ruce i nohy. Nejsem žádnej mosher, lomcuje to se mnou uvnitř. Viděl jsem několik koncertů Wojczech a byly strhující, hlavně zpěvák Danielo je extra třída. Melodický kapely vnímám jako kultivovanější, a proto tak asi vypadá i reakce publika.

The Mood to hrnou trochu jinam, například točí klipy, i když asi ne pro televizní trh... Zajímají tě videoklipy obecně? Má to cenu v našich poměrech? Klipy ani televize mě naprosto nezajímají, můžu vzít na milost Simpsonovi, It Crowd, pár filmů z filmáče a české filmové klasiky. Klipy beru jako vyhozený peníze, proč za to raději nevydávají vinyly? Nechápu! Každej máme jiné potřeby a třeba kamarády, který nám to udělají zadarmo, že? Pak to chápu. Co je to v našich poměrech? Myslíš jako udělat klip za několik desítek tisíc a pověsit ho na MySpace, YouTube nebo doufat, že se jednou objeví v televizi? Vyhozený peníze! Co má a nemá cenu v našich poměrech? Já se na klipy nekoukám, nebaví mě. Snad jediný, co mě zaujalo, je DVD Wojczech z jejich turné po Malajsii. Už jste někdy viděli, jak se napojuje prodlužovačka z veřejného osvětlení za deště s kovovýma kombinačkama? Tak se nebojte, tam to uvidíte. Nejlepší hudební DVD, co jsem viděl. Pak mě strašně baví klip Flogging Molly, jak chlapík jede na skejtu na jejich koncert. Snad mám rád i pár klipů Social Distortion a jejich atmosféru. Jo a ten Mood klip je taky milej.

Vydal jsi desku Kusumam, kteří ještě nejsou moc profláknutí, teda na kapelu, která už před šesti lety vydala desku u Indies Records. Jak se stane, že tuzemská kapela jde od vydavatelství k DIY labelu, obvyklejší je opačná cesta... Nevydal jsem je, pomohl jsem jen kámošům. Kusumam si desku vydali vlastně sami a já jsem jim dal nějaké prachy, protože je mám rád. Nebral bych to ani jako vydání. Samuel bydlel v Písku a Kusumam jsou z Písku, takže 1+ 1 = 2. Nevím, proč nevydávají dál na Indies, vím jen to, že jejich desky jsou dobrý, koncerty taky a jejich vinyly nějak extra na odbyt nejdou. Proč? Nevím. Vím jen to, že třeba Short Fuse jsem v Čechách prodal z nákladu 350 kusů asi 5 singlů.

Ono těch opačných cest moc není. Jasný, pár kapel z hardcore/punku vyšlo na major labelech, ale co jim tam nabídnou? Kapela to pak může ve scéně z fleku zabalit, alespoň u nás. Myslím si, že v téhle době si CD může každá skupina vydat sama, protože to stojí minimum. Jestli bude mít jasnou představu, nepoleví v koncertování a vydá si desku na vinylu, je to nejlepší možná varianta. Co ti nabídne velkej label a kolik hardcore kapel je schopných to ustát? Pochybuju, že ti dá lepší podmínky než třeba Insane Society nebo Papagájův Hlasatel (v našich poměrech). Jo, už několikrát jsem viděl naházený CD´s Agathocles, Jawbox, Into Another ve výprodejích marketů a vždycky jsem si říkal, jakou má tohle cenu. Další zboží?

Co znamená ten ostrý životní střih: odchod z Lahar, stěhovačka někam do lesů úplně jiného kraje... Jaktože většina labelů je mimo „hlavní města“ nebo se z nich stěhuje? Není to nic, kam bych dlouhodobě nesměřoval. Se ženou Janou jsme chtěli žít tam, kde žijeme, na chatě a v oblasti, kde začínají Nízké Jeseníky. Moc nás to těší a oba se snažíme žít víc v souladu s naším přesvědčením a vytvářet si „náš svět“. V přírodě je lépe, i když je to mnohdy těžší, romantika jde stranou. Hlavně v zimě. Ten střih, jak ho označuješ, neznamená nic jiného, než že jsem sebral odvahu a ten krok uskutečnil. Kdybych to neudělal, už bych se k tomu možná nikdy neodhodlal. Samuel nikdy nebyl vázaný na jedno město, takže je jedno, kde bydlím. V Lahar mě plynule nahradil všem známý nudista Milan Banán. Hoši jedou dál a v plné „thrash the thrash“ síle. Víš co, nejdřív jsem začal dělat Samuel, pak jsem začal řvát v Lahar a potom se pustil do zinu. Všechno nejde dělat na 100 procent a já se rozhodl, jak se rozhodl.

Jsi typ, který má rád kontroverze? Připadá mi, že tvůj nadhled je tak velký, že tě nemůže nic a nikdo rozhodit, máš to srovnané a všechno pod kontrolou... Myslíš? Nevím, jestli mám všechno pod kontrolou, ani jestli mám dostatečný nadhled. Proč by mě měl někdo rozhazovat? No Slaves, No Masters! Peace! Snažím se jít svou cestou a jestli vyhledávám kontroverze? Ne, jako každej. Ale v životě řeším i nepříjemný věci. Myslel jsem si, že se budeme bavit o Samuel Records a né o povaze … Za label by měly mluvit jeho desky, jinak jsou to všechno jen řeči kolem.

Řeči kolem? Ty jsi přesně ten typ vydavatele, který dává na „ty věci kolem“. Setkání s kapelou v nějaké etapě života, láskyplný přístup, skvělé kapely, milí lidi... V jakém poměru je osobní vztah a „kvalita“ hudby? Jasně, dám na ty „věci kolem“. Setkat se s kapelou na podobné vlně je skvělý a pro oba subjekty je potom spolupráce oboustranně přínosná. Právě v takovém podhoubí mohou vznikat úžasný a silný desky. Nevím, jestli se mi někdy něco podobného povedlo vydat na Samuel Records, fakt si tím nejsem jistej! Třeba teď poslouchám 2LP Ordination Of Aaron. Nahrávka je tuším z let 1994/95 a na německém labelu Adagio 830 vyšlo nedávno překrásně udělaný 2LP. Deska je právě „tím vším“, co do toho label dal, opět aktuální, nadčasová, zajímavá a ruku v ruce to jde s osobní rovinou i poselstvím. Úžasná a silná deska, která je silná hlavně díky tomu, že label přesně věděl, o co té kapele šlo. Co to je kvalita hudby? Jaká je nahrávka nebo jestli ji hrajou opravdový muzikanti? Ty měřítka jsou pro každýho jiný. Viděl jsem naprosto zapálenýho postaršího chlápka z Austrálie, co hrál na nazvučený kusy skla. Naživo to bylo výborný. Kdyby tím „vnitřně nežil“, byla by to asi nuda. Myslím, že se to tak nějak pozná, ta srdcařina a zapálení .

How Can Limo Kid Kill Your Dreams? je jedním z nejznámějších a nejsledovanějších hc-punkových zinů u nás, pro mě absolutní špička vedle Trhaviny a Hluboké orby. Zin a label jsou spojité nádoby, mají společné dno? Ty superlativy mě těší, díky. Zin se někomu líbí, a jinýmu zase ne. Já o něm stále přemýšlím a doufám, že neztratím chuť na něm pracovat a že se na něm bude podílet stále více lidí. Víc příspěvků = více rozdílných pohledů. Zin a label... Já to s tím mám jednoznačně spojený. Podle mě jde label ruku v ruce s koncerty, zinem a napojením na síť podobných nadšenců. Pak vznikají přátelství, vazby a rozšiřují se možnosti spolupráce. Většina lidí, co dělají labely, to mají stejně. Časem otupíš a děláš třeba jen to, co funguje. Zin je úžasná věc, ve který můžeš prezentovat svůj svět, mohou být osobní – to mám rád, a proto listuju dávno neaktuálníma číslama. Skvělý byly desky z Ebullition, se vším tím psaním, a HeartattaCk byl parádní hardcore zin! Dělat zin je dřina, po večerech sedíš u elektronickýho křápu, zkoušíš něco „tvořit“, cílová meta daleko a výsledek nejistej.

Label jsem začal jsem dělat, protože jsem chtěl pomoct Suffer a Landmine Spring. Potom jsem začal dělat distro, velkým vzorem mi byl Míra/Day After. Strašně mě tenkrát potěšil jeho lidskej přístup, byla to doba, kdy se ještě psaly dopisy – já mu napsal, on mi pak zavolal a první tituly, co jsem měl tehdy v distro krabici, byly Day After tituly. Doteď spoustu z nich považuju za skvělé a nadčasové desky a je velká škoda, že Day After už nevydává. V době kdy jsem vydal Landmine Spring „Ride“, byl pro mě hodně velkým impulsem i nadšený telefon Adama Nenadála. Realita s distrem je taková, že se snažím nabízet desky vydavatelství, který tady nikdo neprodává a já jsem s nima kamarád – Hardware Records, Hometown Carawan, P.Trash nebo Sabotage. Samozřejmě desky kapel, který si je vydali sami.

Doba se mění, ale priority zůstávají... Rozhodně se mění styly, které jsou aktuálně v kurzu. Lidé prostě přicházejí a odcházejí. To je život a co to je proti věčnosti, že? Když třeba vezmu Municipal Waste – to je podle mě ideální případ kapely, která recyklovala to nejlepší z thrashe, crossoveru, hardcore a nastartovala novou vlnu náctiletých (reunion starých) thrashers. Za rok ale možná bude jiný trend. Já jsem pro power violence.

Já jsem taky pro power violence. Slyšel jsi ostravské Prügelknabe, kapelu členů Sheeva Yoga? Můj objev minulého roku... Jasný, znám je – skvělá kapela. Až Samuel Records našetří, hrozně rád by jim vydal EP.

Jaký má How Can... náklad? Mělo by to smysl, i kdyby ho četlo jen pět lidí? Vychází v nákladu 350 ks, dělám ho v jedné malé rodinné tiskárně. Pro mě by to určitě smysl mělo, i kdyby ho četlo třeba jen pět lidí. Potom bych ho netiskl v tiskárně, ale dělal ho na doma na stroji a kopírce, s lepenkou a nůžkama. Bylo by to asi víc tvůrčí, větší sranda a zároveň méně finančně náročný. Každej, kdo něco dělá a je do toho zapálenej, se s každým dalším titulem/číslem posouvá kupředu, zlepšuje se. Pokud chybí vývoj, chybí motivace. To je jasná rovnice. Pro mě by motivace zmizela v okamžiku, kdyby o něj neměl nikdo zájem, nikoho neoslovil.

Poslední otázka, otcovská: kdy myslíš, že je ten správný čas vzít svou dceru na její první hardcorový koncert? Malá je zatím ve věku, kdy o koncertech nemůže být řeč. Zatím se ráda dívá, jak se vinyly točí. Zaučujeme ji postupně. Už teď je více než jasný, že má ráda desky Alely Diane, protože při jejích písničkách se narodila. S koncerty ale budeme muset chvilku počkat, i když Fluff fest je podle mě pro děti ideální, myslím přilehlé okolí. Tam asi vyrazíme, hned jak se postaví na nožky. Je fajn vidět, že s lidma na koncerty chodí i děti, zrovna nedávno jsem na koncertě Gattaca v Olomouci viděl děcka. Vždycky se mi líbilo, jak na koncerty na 007 chodil chlapík z Plzně s dcerou. Budeme si vybírat nekuřácké koncerty a místa, kde nebude vidět alkohol. Piju, ale vadí mi, když děcko od útlého věku vidí, že alkohol k zábavě patří – jak na koncertě, tak při oslavách. Jsem generace, který s Telex vyzpěvoval „na zábavě pivo piju, střízlivej to nepřežiju“, alkohol piju, ale malou povedeme jinak. Teď bysme spíš rádi vyšli s maminou Janou na koncert jako za starých časů, ale to je stejně reálné, jako potkat na ulici ET-ho. Matky dávají dětem strašně moc a já smekám před prací VŠECH MAMINEK a tím, co dětem dávají. To my jako chlapi nemůžeme dohnat, i když se budeme snažit sebevíc.